Pojďme na příklad.

Roman a Julie se seznámili v práci. Julie se moc nedokázala uvolnit a nechápala proč. Za půl roku to pochopila. Zamilovala se jako nikdy předtím a myslela, že je ten pravý. Roman se také zamiloval. Byli ze sebe nervózní jak „sáňky v létě“. Těšili se, až spolu stráví nějakou chvíli. Jenomže do té první chvíle vstoupila žena jménem Tereza. Byla velmi dobrým pozorovatelem a svou akčností první chvíli zmařila. Emocionálně jí to nebolelo, ty dva však jo. Ti dva byli teď navzájem zranění.

Tereza chtěla však něco jiného – pozornost. I přes vynucování jí od Julie nedostala, tak šla za Romanem. Jako muž jí nic neříkal, fyzicky jí nepřitahoval. Na začátku mu „pomáhala“ a extrémně se mu svěřovala se svým životem a se svou rodinnou situací. Roman byl zraněný, tak se otevřel. Asi více, než by měl. Tereza ho „podržela“ a on jí dal pozornost, péči, moc a postavení. Přesně to, po čem celý život prahla. Dělala přesně to, co po ní Roman chtěl a co Julie ve svém zranění v tu chvíli dělat nemohla. Rostla Romanovi v očích a tím si ho zaháčkovala. Díky tomu povýšila finančně, sociálně a pracovně. Julie v emocionálním zranění byla postavena před své životní strachy a neměla sílu podporovat, sama by potřebovala „podržet židli“ a né do ní stále kopat.

Tereze se to líbilo, milující rodina už jí nestačila – moc, kontrola a pozornost je přeci lepší. S postupem času pochopila, že kdyby se Roman a Julie dali dohromady, tak by její „postavení“ u Romana klesalo. A to přeci nechce. Začala využívat své silné stránky jménem herectví. Šlo jí to výborně, však natrénováno už má od mlada – hrát na obě strany jiné divadlo je pro ní brnkačka a emocionálně zraňovat taky. A čím větší zranění mezi lidmi, tím jsou ovladatelnější.

 

A jak to skončilo?

Říká se, že pravá láska vítězí. V tomto případě vítězí herectví. A bude vyhrávat do té doby, do kdy se bude hrát a do kdy bude publikum, které se dívá. Nebo do té doby, do které Roman bude dávat pozornost a do kdy bude chtít být „zaháčkovaný“. Nebo do té doby, až si Tereza najde větší zdroj pozornosti, postavení a moci. Však kdo ví, co bude za pět let.

 

Co si z toho vzít?

Že vše je tak, jak má být. Že ne vše, jak vypadá, tak skutečně je. A všechno nás učí. A že je dobré nemít slabiny a zranění a učit se zvládat emoce.

A že většina vztahů je na úrovni – dej mi pozornost, já Ti dám péči. To je bohužel vztah matka-syn nebo otec-dcera. Na úroveň vztahu bezpodmínečné lásky je potřeba absenci pozornosti z dětství zpracovat a už jí nepotřebovat od druhého.