V České republice je málo šťastlivců, kteří si netahají pomyslnou kouli u nohy v podobě křivdy z dětství, ponižování, nedostatku lásky, uznání či pozornosti. Co s tím? Jak dlouho chceme tuto kouli tahat sebou? Pomáhá nám nebo nás spíše omezuje?

Vztah s otcem

Muž. Mnoho mužů, vědomě či mnohem častěji ne-vědomě, nemá vyřešen vztah se svým otcem. Není se čemu divit – naši otcové často ve svém neuvědoměním podlehli vztahu s ženou, jenž vzala mužskou iniciativu na svá bedra a mužsko-ženský princip nebyl v rovnováze. Nenaplnění otcové, bez hluboké úcty od svých žen, často slýchávali, jak jsou jakožto muži neschopní a nespolehliví. Kompenzace tohoto nedostatku na svých potomcích příčinu nejenom že neřešil, ba naopak měl opačný efekt. Mnoho mužů se v dnešní době potácí s nevyřešeným vztahem se svým otcem, především nedostatečným uznáním a patřičným vzorem z dětství, který si kompenzují egoistickým chováním, honbou za prestiží/vysokým profesním postem, fyzickými ataky na jiné muže či dokonce touhou po mužské lásce vyústěnou v sex s muži.

Žena. Touha po mužském vzoru hraje v životě ženy důležitou roli. Vzhledem k neadekvátním mužským vzorům či lásky z jejich stran mnoho žen začala svou životní honbu za muži, jenž byli jako když otci z oka vypadli. Některé potřebu lásky hledají v ustavičném střídání sexuálních partnerů, kde je intenzita v tomto hmotném rámci nejsilnější.

Druhá skupina malých žen kvůli nedostatečné mužské energie v domácnosti aktivně převzala tuto roli a někdy je téměř od mužů nerozpoznáme. Chovají se tak, vystupují tak, avšak v jádru jsou nenaplněné.

Vztah s matkou

Muž. Málokterá matka je natolik uvědomělá, že dokáže vychovat uvědomělého muže v mužské energii. Většina matek ovládána svým strachem a pečovatelskou posedlostí dovolily (či dokonce „přinutily“) svým mužským ratolestem být v ženské energii. A jsme díky tomu opět na začátku. Co vyroste z muže, kterého matka nenechá udělat pád, protože by se náhodou mohl zranit? Jakým bude on otcem a jaký bude tak mít vztah se svou ženou (nazveme-li jí tak :)). Na druhou stranu existují i přísné matky, jenž nejenom že dovolily dětem pády, ale samy je do nich „strkaly“. To samo o sobě je skvělé, pokud matka za překonávání překážek projeví svému mužskému dítěti patřičné uznání, lásku a nebude ho shazovat. Nedostatek lásky by mohl u mužů vyústit v nekonečnou sexuální honbu za ženskou energií.

Žena. Matka a dcera by měly být nejlepší kamarádky. Když se podíváme na naší populaci, málokdy je tomu tak. Ostatně, jak by mohla nenaplněná, zoufalá a strachem poháněná matka být své dceři vzorem? Jak by sama mohla dávat lásku, když jí sama nemá a často není sama se sebou ztotožněna? Některé ženy toužící po intenzitě ženské lásky jí hledají v intimitě s jinou ženou. Jiné, jenž se s ženskou podstatou neztotožnily, považují ostatní ženy za slabé či sociální „odpad“ i přes to, že samy ženami jsou.

! Nepleťme si lásku a potřebu někoho mít, vlastnit, ovládat či manipulovat. Láska není žárlivá, nevychloubá se, nenadýmá se, nechová se neslušně, nevyhledává své vlastní zájmy, nedá se vyprovokovat, nevypočítává urážky…jak praví kniha knih. Vše ostatní je poháněno strachem.

Jak odpustit svým rodičům?

1) „vyplavovánímemočního těla (emocí). Prožijte si chvíle, kdy jste byli ponižování, kdy na Vás někdo křičel, kdy Vás někdo fyzicky napadnul nebo psychicky trápil. Plakejte. Prožijte si bolest. Nebojte se jí. Chvíli zabolí, poté nadobro zmizí.

2) jakkoli to zní bláznivě, ale žijte, jakoby Vaši rodiče nežili. To neznamená zapomenout na ně a nenavštěvovat, ale nelpět na nich, neplnit jejich očekávání, nehonit se za něčím, co nemá smysl jen pro to, že to neuvědomělý rodič po mě chce. Chce to soudnost.

3) ztotožněte se se svým pohlavím. Lehce se to píše, lehce se to čte, avšak o to hůře vykonává :). Pochopte mužsko-ženský princip a naplňte ho.

Co mi to přinese?

Uvědomění. Úlevu. Osvobození. Radost. Lásku (nezištnou). Ztotožnění se sebou. Začínající život 🙂

Suma sumárum

Odpusťte svým rodičům. Nemohou za to, sami jsou obětí konzumního světa, sociální přetvářky a své nevědomosti. Neměli internet (alespoň na začátku), nikdo jím to neřekl a většina po tom nepátrala (což je samozřejmě neomlouvá). Jsou (nebo byli) parazitováni svým strachem a toužili po sociálních odznacích svých dětí v domnění, že jim přinese patřičné sociální ocenění či vnitřní naplnění. Že to nefunguje, naše generace (nebo alespoň někteří :), už víme.

Pojďme být jiní.