Společností koluje názor, že úspěch rovná se splnění svých cílů. Pojďme se zamyslet.

Když si tedy bezdomovec vybral takový styl života v domnění, že bude svobodný, čili nebude muset chodit do práce, a přitom je závislý na těch, kteří mu přispějí na krabici vína, jenž ho má na krátkou dobu zbavit prázdnoty a nicoty, je skutečně úspěšný?

Nebo vysoce postavený manažer, jenž vede celoživotní honbu za svými materiálními cílemi v touze naplnění, které po dosažení trvají krátce, je skutečně úspěšný?

A co teprve student, jenž den co den bifluje „chytré“ poučky ze skript jenom pro to, aby se v budoucnu naparoval svým vysokoškolským titulem a vynucoval si uznání, se zdá opravdu úspěšný?

Nebo školitel, který dosáhl dobrého společenského postu a přitom školí jenom pro „polechtání“ a ukojení svého ega, je také úspěšný?

Co můžeme tedy považovat za úspěch?

Možná Vás to překvapí, jsou to pouhé dvě „věci“:

1) vyhrávat pouze nad sebou a překonávat se. Soupeřit se sebou, se svým strachem, se svými hranicemi, se svými dogmaty, se svými omezeními, se svým egem, se svými emocemi. Posouvat se. Růst. Rozvíjet se a kvést. Tím budeme živými příklady pro ostatní.

2) posouvat ostatní. Nepomáhat, ale posouvat, rozvíjet je, obohacovat, ukazovat jim, jak posouvat svou komfortní zónu a překonávat překážky. Pomoc funguje krátkodobě. Změna, transformace či rozvoj je napořád. Ten nám nikdo nevezme. Za ten budeme přeci vděčni do konce života.

Jak říká jedno eskymácké pravidlo: pokud chceš nakrmit někoho na den, chyť mu rybu. Pokud na celý život, nauč ho rybařit.

Suma sumárum

Představte si prostředí, ve kterém lidé nesoupeří mezi sebou, ale podporují se ve svých dovednostech, v kvalitnějším životě, v lépe strávených chvílích, v životní rovnováze a v překonávání překážek. Chtěli bychom v takové společnosti žít či dokonce vychovávat naše děti?

Co nám v tom brání?

Jak říká Albert Einstein:

„Nesnaž se být člověkem úspěšným, ale člověkem užitečným.“